Donedávna bylo pro rodiče, který měl děti svěřené do péče, téměř nemožné vynutit, aby se druhý rodič o děti také osobně staral, pokud o to tento druhý rodič zájem neměl. Přitom v zájmu dětí je, aby se o ně staraly oba rodiče. Může se také stávat, že tzv. pečující rodič si po létech péče a kloubení péče a práce potřebuje trochu odpočinout, ale druhý rodič pomoci nechce. Soudy vždy konstantně rozhodovaly tak, že rodič, který nemá děti svěřené do péče, má pouze právo ke styku s dětmi, nikoliv ale povinnost péče.
Rodič, který měl děti v péči, tudíž fakticky nedokázal ani právními prostředky donutit druhého rodiče, aby se staral. Tato situace se snad (konečně) změní se zbrusu novým nálezem Ústavního soudu (nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 2423/24 ze dne 21.5.2025).
Ústavní soud v citovaném nálezu konkrétně uvedl: ,,Ústavní soud dále nesdílí názor obecných soudů, že soudním rozhodnutím není možné stanovit povinnost rodiče stýkat se s dítětem z důvodů, že nelze nařídit výkon rozhodnutí. Souhlasí se stěžovatelkou, že obecně není vyloučen soudní výkon i takového rozhodnutí, jehož obsahem je určení toho, kdy a jak se má rodič s nezletilým dítětem stýkat, neboť k opačnému řešení neshledává žádný legitimní důvod. Zároveň, již samotné rozhodnutí o právu a povinnosti rodiče stýkat se s nezletilým dítětem působí (samo o sobě) motivačně pro řádný (dobrovolný) výkon povinnosti styku. V rámci nuceného výkonu rozhodnutí je pak představitelné využít ukládání odpovídajících pokut. Mimo to je třeba vzít v úvahu, že rodič, který si dítě nepřevezme, je vůči pečujícímu rodiči povinen k náhradě újmy (např. zmařené výdaje na plánovaný „volný čas“ pečujícího rodiče).“
Jednoduše řečeno, Ústavní soud říká, že je možné nařídit rodiči styk s dítětem a tento dokonce soudně vykonávat (například ukládáním pokut), pokud to je v zájmu dítěte. Jestliže takto soudy začnou postupovat, bude to velký obrat a může to pomoci nutit rodiče, kteří nechtějí osobně vykonávat péči nebo jí vykonávají v omezené míře, k reálné péči o děti.
Každý si ale musí zvážit sám (tj. zejména pečující rodič), zda bude péče o děti dostatečně kvalitní u druhého rodiče, který nejeví přílišnou iniciativu a který musel být soudně nucen se o děti postarat. To je kritérium, které by soud měl zkoumat, protože vždy jsou primární zájmy dítěte.
JUDr. Lucie Straková, advokátka & zapsaná mediátorka